Nahoru nebo dolů – hlavně po laně…

Tomáš Vašina je členem týmu báňských záchranářů na naší Závodní báňské záchranné stanici v Odolově u Trutnova. Tady pracuje 3 roky a svoje zkušenosti z lezení využívá při práci báňského záchranáře, a naopak své znalosti ze záchranářství uplatňuje při svých koníčcích. Má specializaci báňský záchranář – lezec a je také kontrolorem ochranných pracovních pomůcek k lezení. Absolvoval roční arboristickou školu a ve volném čase provádí rizikové kácení stromů. Dříve pracoval např. pro telefonní operátory při stavbě telekomunikačních sítí nebo stavěl ochozy na továrních komínech. Nejvyšší stavbu zvládl ve výšce 150 m…

Proč jsi začal lézt po skalách?

Mě k lezení přivedl děda, protože pocházím z horolezecké rodiny.

Kterou zajímavou oblast jsi navštívil?

Zajímavých míst jsem už navštívil víc, ale moje srdcové místo leží 6 km od mého domu – Stolová hora Ostaš. Jsou to menší skály se specifickým pískovcem a stylem lezení. Bydlím v dobré oblasti, takže za lezením nemusím jezdit nikam daleko.

A na tuhle horu tě děda přikládal, když jsi byl malý? 😊

Taky jsem tam s ním párkrát byl, začínal jsem na Ostaši a pak jsme prozkoumávali skalní oblasti v okolí – Adršpach, Teplice, Labské pískovce. Zajímavými věžemi pro lezení je např. starosta, starostová a milenci v Adršpachu. Je tu chráněná krajinná oblast otevřená až od července hlavně z důvodu hnízdění ptáků a také proto, aby se příroda stihla zregenerovat. V téhle oblasti je dlouhá historie lezení, prvními lezci byli Saští Němci, kteří vylezli na první věže. Není to sportovní lezení, ale je to tradiční lezení. Při něm je důležitá soudnost lezce, aby správně odhadl situaci a svoje možnosti.

A jakou technikou lezeš ty?

Cesty mají různé obtížnosti. Například u nás lezení na pískovci není jen o síle, ale je také morální, psychicky náročné, protože jištění je dál od sebe. Tomu se říká tradiční styl lezení. K jištění se používají nejen kovové kruhy (nýty), ale přidává se také vlastní jištění ze smyček a uzlů, které se vkládají do různých spár a provazují se skalními hodinami. Na pískovcové věže se leze s tzv. dobíráním svrchu, kdy první lezec vyleze nahoru a jistí dalšího pod sebou.  Nahoře si podají ruce a zapíšou se do krabičky, která je na každé skále. Jednou jsem lezl na Mont Blanc v Alpách, ale museli jsme se vrátit z důvodu špatného počasí, protože bychom nahoru sice vylezli, ale návrat by se nemusel podařit.

Leze i tvoje žena? 

Ano, začala lézt se mnou. V zimě jezdíme do Tater na mačkách na zimní výstupy s partou kamarádů. Jezdíme taky do zahraničí, např. Arco v Itálii u jezera Lago di Garda na vápencové skály, což je taková Mecca sportovního lezení. Dále do Slovinska do vápencové oblasti Osp.

O čem je lezení, tedy kromě krásných výhledů shora?

Lezení je hodně o kamarádství, skalní etice – úctě ke skalám, k životnímu prostředí a celkově přírodě. Snažíme se na skály lézt tak, abychom je nepoškodili. Při prvovýstupech používáme co nejmenší počet jisticích kruhů, které pak ve skalách zůstanou. Jsem členem Českého horolezeckého svazu, z členských příspěvků se hradí údržba skal a některé pomůcky (např. kovové kruhy).

Tomáši, ty ale lezeš nejen do výšek, ale také do podzemí…

Ano, v minulém zaměstnání jsem se dostal k lidem, kteří se pohybují ve speleologii. Jel jsem s nimi už 3× na expedice do Černé Hory na Maganik. Pod zemí býváme 6–7 nocí, teplota je zde kolem 4 °C se 100% vlhkostí, všude bláto a voda. Největšími vertikálními stupni pod přímým slaněním je 180 m do hloubky, výstup z bivaku po laně 500 m pod zemí nahoru trvá celý den. Patřím do týmu, který zabezpečuje celou expedici, což znamená, že zabezpečuji lezecké přístupy a potom tahám materiál. To je vlastně ta největší fyzická práce, aby bylo možné třeba udělat nějaký objev 😊 Proti ostatním expedicím je ta naše hodně specifická, protože do takto hlubokých jeskyní jsou expedice většinou kolem 30–40 lidí a budují si postupové tábory apod. My na to jdeme minimalistickým stylem se 4–5 lidmi na jeden zátah dolů. Sbalíme se do dvou batohů, které si neseme sami.

Měl jsi někdy krizi, kdy jsi si říkal, že už nejsi schopný to sám zvládnout?

Ano, jednou jsem si na stromě přiskřípl ruku pod lano a 200 kg závaží pode mnou se utahovalo. Měl jsem co dělat, abych se z toho dostal sám.